POLÁČEK JOSEF - osobní stránky

Archimédes versus Pythagoras... nebo kdo

Někdy se stává, že řešení složitých situací je oříškem, k jehož rozlousknutí potřebujeme hlavně pověstný kousek štěstí. Jindy se stane, že složitý problém je vyřešen v mžiku oka, zdánlivě bez přispění onoho štístka - jen tak, náhodou. V obou případech jsme vyřešili problém ale přesto se nabízí dvě otázky: Je štěstí náhoda a je náhoda štěstí? Pro příkladné řešení této otázky jsem si vybral takzvaného "šťastlivce antiky" Archiméda. Archimédes je typickým příkladem člověka, na němž se podepsalo jak štěstí, tak i náhoda a navíc se stal známou osobností historie, na které se obě možnosti dají docela hezky demonstrovat. Je to dost velká drzost demonstrovat příklady štěstí a náhody na údajném objeviteli zákona o přetečené vaně, ale popularita má vždy i stinné stránky a toto budeme považovat za jednu z nich. Štěstí měl Archimédes určitě v tom, že se mohl koupat v městských lázních v nějaké vaně. Byl to ale spíše majetný podivín, protože obyčejný plebejec, páchnoucí hnojem, asi do lázní nepáchl. Nepáchl ani nemohl páchnout, protože by jej tam neplebejové nevpustili ze strachu, aby taktéž nepáchli hnojem a navíc aby nedostali svrab. Z historického hlediska o něm vlastně nevím nic, než to, že objevil při tomto koupání vztahy mezi vodou a svým tělem. Zajímavé je, že ho při tom nikdo nezabil (dobový zvyk).

Pythagoras také něco zkoumal, vynalézal a objevoval, tentokrát někde na pláži, snad u moře. Z toho, že se chodil koupat do moře soudím, že nebyl zrovna majetný. Asi nějaký potulný badatel, dnes bychom řekli nezaměstnaný...

V prvním případě - tj. objasnění hydrostatické zákonitosti, měl Archimédes určitě štěstí, protože podle dochovaných fám (jsou věčné) se tímto problémem zabýval již delší (jak dlouhou?) dobu. V druhém případě Pythagoras už takové štěstí neměl. Nejenže patrně nic neobjevil (alespoň se o tom nic nedochovalo) - kromě známé poučky o úhlech v pravoúhlém trojúhelníku, ale navíc jej proklál římský voják při čmáranici do písku, kam si údajně Pythagoras kreslil kruhy. Náhoda v tomto případě spočívá v tom, že tento římský voják byl natolik vzdělaný, že uměl ve své době cizí jazyk - řečtinu. Musel ji znát, protože jinak by nerozuměl tomu, jak Pythagoras hájí své kruhy (anebo Pythagoras obhajoval čmáranice latinou)! Pythagoras patrně byl nesvéprávný (nedovolím si napsat slovo blbec), protože naprosto neodhadl smysl římana s kopím pro humor... Není jasné, jestli věděl koho chce zabít, ale římský voják už tehdy patrně dovedl psát, aby si mohl zaznamenat slova, která vešla do historie. Nikdo snad nepochybuje o tom, že by se k Pythagorovi voják choval jinak, kdyby do písku kreslil například čtverce nebo dokonce kosočtverce! Ale kruhy?!

Stejně je zvláštní, jak se někdo na svou dobu tak vzdělaný, jakým asi římský voják byl, mohl propůjčit k zabití vědátora, který byl z vojenského hlediska zcela bezvýznamný (nebo ne?). Stejně tak zvláštní je, že mohl ve své době být takto vzdělaný vojín. Nikdo přece nebude tvdit, že Archiméda proklál kopím nějaký generál, či jaké hodnosti vlastně tehdy měli římané. Kopí přece nebylo a není zbraní velitelů! Archimédes i Pythagoras tedy zažili ve svém čase kus štěstí a obrovský díl náhody, ale také kus smůly. Jejich smůla nespočívá v tom, že by sešli ze světa jeden zabit u svých rozmetaných kruhů a druhý utopený ve vaně, ale v tom, že si nedali patentovat svůj objev a takto přišli oni i jejich potomci (měli-li nějaké) o docela slušnou sumičku za autorská práva.

© 2004 - Zdroj: Vycucáno z prstu historie

Nahoru