POLÁČEK JOSEF - osobní stránky

Jak mě léčili

Bylo - nebylo, dávno už ... I tak je možno začít psát něco, o čem nemáme představu, jak to dopadne. Jednoho nevydařeného nedělního odpoledne jsem se ocitnul na oddělení chirurgie jedné nejmenované nemocnice v samozřejmě nejmenovaném městě i když ani tím městem si nebuďte příliš jisti, protože podle nejnovějších trendů musí popis události vypadat tak, aby jste na konci neměli jasno naprosto o ničem. Dnes je už tato formulka "nejmenované" vžitá, až hnus a tak ji také použiji. Po předchozích vyšetřeních lékaři dospěli k závěru, že jsem nemocen a bylo nutno mne hospitalizovat v ústavu, který by měl podle názvu mít nějakou spojitost se svatými.

Skutečnost byla taková, že v sedm hodin ráno druhého dne do pokoje přiklusal patrně lékař. Že by to měl být někdo jiný pochybuji, protože svatozář nad jeho hlavou nezářila (třeba jenom šetřili) a byl doprovázen asi zdravotní sestrou, protože ta byla bez svatozáře taktéž. Jejich jediná slova, která pronesli po příchodu k lůžku pacienta, tedy mému byla: "Sundejte si kalhoty po kolena." Sejmul jsem si pyžamové kalhoty dle jejich požadavku, ale to jaksi nestačilo, protože jsem pod pyžamem měl ještě natažené trenýrky. Naprosto je to nerozházelo, bez mrknutí oka zopakovali svůj požadavek, stejnými slovy. "Sundejte si ty kalhoty po kolena!" Pochopil jsem, že myslí trenýrky, překonal jsem bleskově stud a obnažil jsem se.

Už po příchodu těchto lidí do pokoje jsem si je podvědomě spojil se dvěmi postavami ze seriálu, který běžel v televizi a jmenoval se Brutální Nikita. Tam vystupovala občas velice podobná dvojice, kterou používali pro speciální výslechové metody a z nějakého důvodu vypadali jako sadisté. Nezaváhali ani na okamžik... Rafinovaně, snad zpoza zad, vytáhla sestra nějakou misku s nějakými hadičkami v igelitovém sáčku, rozpárala jej (zatím ten sáček) a podala hadičku tomuto snad lékaři. Ten pravděpodobně tento úkon již prováděl, protože beze slova konec hadičky smočil v nějakém gelu, uchopil mě tam, kde asi správně tušíte a soukal a soukal a soukal... Ne, žeby to bylo tak dlouhé, ale dlouho to trvalo (alespoň se mi to zdálo).

Už při odstraňování obalu hadičky sestrou jsem si ověřil, že jsem inteligentní a s hrůzou jsem správně poznal, že půjde snad o takzvané cévkování, jen jsem nevěřil, že tuhle hadici chtějí dostat právě do mě. Ale stalo se... Jestli vám někdy nějaký lékař nebo kdokoliv jiný bude tvrdit, že to nic není, nevěřte jim. Buď to ještě sami na sobě nevyzkoušeli anebo lžou, jako když tiskne. Je to nepříjemné až bolestivé, ale bolí to vás, ne ty osoby, takže je to v pořádku, nemáte se stávat pacienty.

Když konečně dosoukali, napojili na konec hadičky rezervoár a bez jediného slova vysvětlení, jak přišli, tak i odešli. Mně tam nechali obnaženého, ležícího na zádech, v pokoji, který měl současně otevřené okno i dveře, takže v průvanu. Chvíli jsem ležel a překonával tento šok a blahé naději, že mi snad někdo řekne, co bude teď, ale marně. Po nějaké chvíli jsem se otočil na spolupacienta na vedlejším lůžku s dotazem, jestli se mám přikrýt nebo ne nebo co. Odpověděl, že je na tom se znalostmi o postupech v těchto případech stejně špatně jako já, čímž jsem se nedověděl vůbec nic.

O několik chvil později do pokoje vstoupilo asi tři až pět lékařů a několik (asi dvě) zdravotní sestry. Jeden z lékařů, odhadoval jsem, že je to primář, radostně zavyl: "Á, pacient připraven k operaci.", což bylo všechno co řekl, nepozastavil se nad ničím a jak přišli, tak odešli. Jedné ze sestřiček se mě asi zželelo, a to omrzlé konečně přikryla dekou. Jsem jí i za toto vděčný, přestože dveře při odchodu nechala stejně otevřené, jako všichni předtím a moje léčba, prozatím průvanem, úspěšně pokračovala.

Nabyl jsem dojmu, že touto metodou si snad přihrávají pacienty z chirurgie na urologii a možná i dále, v případě, že pacient vůbec to první oddělení opustí živý. Cestu z chirurgie na neurologii, poté na oddělení, kde se zabývají léčbou revma, případnou cestou k srdcaři a dalším, v nejhorším případě až na patologii si člověk mého ražení dokáže snadno představit. Vždyť patolog je také jen člověk a musí se nějak uživit i s rodinou...

Vůbec to v lékařství vypadá, že nezaměstnanost mezi lékaři snad ani nemůže existovat. Protože co jeden lékař zaměstná dalších doktorů a ostatního personálu si člověk, který jde do zdravotního střediska jednou za několik let s nějakou chřipkou, vůbec neuvědomuje. Byl jsem v této nemocnici na operaci tepny ve stehně. Odborně to znělo jako by-pass, ale spočívalo to v tom, že mi mezi třísla a koleno namísto kusu ucpané, zborcené a tudíž neprůchodné tepny našili půl metru nějaké uměliny. Že jsem před tímto zákrokem prodělal vyšetření ultrazvukem, rozbory krve a moče na nějaké látky, o kterých jsem předtím nikdy neslyšel a podle názvů a zkratek usuzoval, že vůbec neexistují, nemusím snad příliš referovat.

Rentgen plic a srdce se prováděl v jedné nemocnici, interní vyšetření u jiného lékaře, EKG bylo také nutné, obešel jsem i několik ambulancí a to i několikrát. Dokonce jsem byl i na chirurgii, kde rehabilitační pracovnice zjišťovaly, jestli umím šlapat chodník. A musím přiznat, že mi to docela šlo, takže jsem měl po případných starostech s rekvalifikací. Ale to nic, naše město je vybaveno místní dopravou a pacientovi nezbývá, než jej poznávat a poznávat a výsledkem bylo, že jsem si mohl vybrat: buď budu nadále po několika desítkách metrů (asi po třech až pěti) kulhat, anebo využiji vymožeností techniky a lékařské péče a půjdu si lehnout do nemocnice. Vybral jsem si, nebo spíše mi byla vybrána nemocnice...

Toho rána začalo všechno divně. Že by pacientovi přidalo na klidu, když jej hned po ránu navštíví sadistická dvojka se nedá říci. Pak přišel nějaký muž, asi holič, který vykonal svou práci poměrně zručně a holil a holil, až chlupy lítaly. Jestliže se dvojice sadohadičkářů podepsala na mé psychice, holič ji dorazil jen o trošku více. Nabýval jsem dojmu, že prvním a hlavním úkolem těchto pracovníků je zbavit pacienta sebevědomí a uvést jej do stavu letargie, apatie a naprosté poslušnosti vůči komukoliv a čemukoliv tak, aby bylo jasné, kdo je pánem a kdo kmánem. Odvezli mne na operační sál, kde mi zručný personál připnul na různá místa těla cokoli je napadlo. Paní uspávačka mi popřála dobrou noc, ještě jsem zaregistroval, že nejsem dost oholen a tak to napravovali, poděkoval jsem za přání a vyslovil své skromné, že snad bude i dobré ráno. Pak jsem zhasnul...

Probuzení bylo nejasné. Probral jsem se na oddělení, které má zkratku ARO, ale o překlad se nepokusím, protože bych si zlomil jazyk (stejně všichni vědí, o co jde). Lékař, který byl u mého lůžečka, mi sdělil, že všechno proběhlo v pořádku, jen ze slibovaných čtyřiceti pěti minut, které měla trvat operace, se staly více než dvě hodiny. Musím být objektivní a říci, že lékař, který mně tímto časovým údajem nakrmil byl jiný než ten, kterého jsem uviděl po probuzení. Také jeho popisu, že se to jenom tadyhle řízne a támhle řízne, jsem měl věnovat větší pozornost, protože to jeho říznutí se protáhlo na patnáct centimetrů dole u kolena a deset centimetrů v třísle. K hadičkám na ruce, hadičce na močení přibyly další dvě hadičky na noze, včetně nádobek na hnus. Na levé paži jsem měl připojen měřič tlaku krve, který byl také ve špatné náladě a automaticky mi změřil tlak, kdykoliv se mu zachtělo (navíc při každém pokusu hlásil, že je pokažený).

Podle časového rozvrhu nepracoval, takže mi tisknul paži někdy co pět minut, jindy co půl hodiny a podobně. Dokážete si představit, že se máte s tímto zařízením na rukou, nohou, prstech a hrudníku vyspat? Ani po operaci jsem se necítil tak bídně a bolavě jako po jednom jediném dnu, stráveném na tomto Záhořově loži. Jestliže jsem na operaci přišel nemocen, nyní jsem byl opravdu nemocný, mrzák a navíc bolavý ze všech stran. Každou chvilku něco pískalo a houkalo. Ne že bych snad umíral, ale to přístroje byly v nějakém jiném stavu, takže je sestřičky měnily a měnily. Na toto oddělení se zpravidla dopravují těžší pacienti, než jsem byl já, kteří si snad ani neuvědomují, kde jsou a co se s nimi děje, ale to nebyl můj případ a tak jsem si to vychutnal do dna. Jen pocit vděčnosti zatím nějak chybí...

Po nekonečných dvou dnech, strávených na tomto oddělení jsem byl dopraven na lůžkové oddělení chirurgie a bláhově jsem se domníval, že už to martýrium skončilo. Správně jste uhodli, že ne! Ještě další den jsem musel strpět drenáže z jizev a drenáž močového měchýře, než jsem se přesvědčil o tom, že to bolí a je nepříjemné nejenom při zavádění, ale také při odstraňování. Bože, jak jsem byl rád, když jsem si mohl ulevit do bažanta!

Že mě má Pánbůh přece jen trošku rád jsem se přesvědčil, když jsem dorazil na pokojík, který jsem měl ještě několik dní sdílet s dalším pacientem, který na tom byl stejně a měl i stejnou operaci, takže základ symbiozy byl dán. Je podle mne hodně důležité, s kým trávíte v nemocničním pokoji čas. A když natrefíte na člověka, který má tak podobnou krevní skupinu, tím nemyslím opravdovou krevní skupinu, jako vy, který vám vyhovuje myšlenkově, inteligenčně i vzhledově, který "umírá" podobně jako vy, máte vyhráno. Mohu to označovat jako náhodu nebo osud, či snad vyšší vůli, že jsem se s takovým člověkem potkal. Pomohl mi strávit v nemocnici tu obvykle otravnou dobu léčení, než si lékaři usmyslí, že už můžete vypadnout. Při odchodu z nemocnice mi bylo až líto, že tenhle chlap byl z poměrně vzdáleného místa a tudíž jsem nepředpokládal, že bychom se ještě někdy viděli nebo navázali nějaký kontakt. Zřejmě to tak je, že všechny klady mají i své zápory ale jsem člověk skromný a tak díky bohu i za to. Mohu jen doufat, že on vnímal moji osobu alespoň podobně...

Naše seznámení proběhlo naprosto neformálně a rychle. Sotvaže jsem se ocitnul v pokoji, kde již ležel, podal mi ruku se slovem :"Jarda." Příjmení mi tehdy ani neřekl, ale podle oslovování sester jsem pochopil, že asi špatně slyším anebo naprosto nerozumím, co říkají. Později jsem mu řekl, že má nějaké blbé příjmení a zeptal jsem se, jak to tedy je. Nebyl jsem určitě první, kdo jej takhle vyzval a asi jsem nebyl ani první, komu místo aby se představil, rovnou přehláskoval své jméno. Už jste se snad setkali se jménem Mattivi? Byl to člověk se životními zkušenostmi, rozhledem, schopností podání a velkým smyslem pro humor, asi takový, jakého bych si přál za společníka v nemocnici. Společně jsme pak přetrpěli pobyt v nemocnici, kde jsme také společně zírali na to, co všechno je možné a o co jsme vlastně v dosavadním životě přicházeli, protože ani jeden z nás neměl s nemocnicemi nějaké ani obstojné zkušenosti.

Velmi záhy jsme zjistili motto nemocnice. Znělo: "Tady nejste v Interhotelu!" Zdravotní personál byl v tomto ohledu snad speciálně školený, protože toto zaklínadlo používali při všech příležitostech, ale zejména při podávání stravy. Alespoň oni tímto výrazem označovali něco, co jsme měli my pacienti jíst a pít. Všichni už povětšinou zjistili, že reálný socialismus je pryč, ale že nás kapitalismus bude týrat stejnými metodami, jsem alespoň Já 1. - Naivní neočekával. Že nás v nemocnici nebudou rozmazlovat nějakou vybranou krmí a nápoji hodnými královského stolu jsme samozřejmě ani neočekávali, ale že je možno podávat soustavně tak nezávadnou stravu, protože jídlo bez chuti, zápachu a mnohdy i tvaru nezávadné musí být, bylo až udivující, stejně jako vytrvalost stereotypu, se kterým personál heslo firmy používal.

Nikde jinde jsem nezažil, aby se logo zaměstnavatele tak zakořenilo ve slovnících zaměstnanců. Obrana proti zaostalému a stereotypnímu slovníku byla jednoduchá. Při každé příležitosti, kdykoliv se otevřely dveře pokoje a vstupoval personál s "jídlem", jsme se dotazovali, jestli už nesou ty řízky. Občas se sice stávalo, že jsme se spletli a mleli svou o řízcích i když přišla sestra s bažantem, ale alespoň jsme nevycházeli z cviku. A zdálo se, že to mělo částečně i úspěch, protože po několika dnech některé sestřičky změnily písničku a odpovídaly nám: "Jste cévaři.." Ne že by to něco vysvětlovalo, kupříkladu proč si několik prvních dní všichni mysleli, že jme diabetici?

Jestliže na ARu byly podle mně přistýlky, postelím se tak na lůžkové části říkalo asi jen ze zvyku a proto, že měly čtyři nožky. Jiný důvod pro toto označení jsem nenašel. Po několika prootáčených dnech na těchto postelích mě bolely i kosti vedle hyždí, přestože je mám oplácané a měkkou postel bych nemusel nutně potřebovat. Pohodlá postel byla rovněž součástí představ nemocnice o Interhotelu, protože při jedné neopatrné zmínce se mi dostalo odpovědi v tomto smyslu. A nějaké stížnosti? Prosím vás, komu by jste si chtěli vlastně stěžovat? Sestřičky jsou zaměstnanci, lékaři jsou zaměstnanci a ta svatá, nebo blahoslavená, či jaký titul měla patronka nemocnice, byla již stoprocentně a dávno mrtva. A nikdo vás sem ani nezval. Neměli jste kouřit, pít, dýchat, chodit, nechodit, lézt pod auto, skákat odkudkoliv a nadávat na vládu.

Samostatnou kapitolu tvořila takzvaná rekonvalescence. Sotvaže nás odcévkovali a mohli jsme na posteli provést vpravo nebo vlevo vbok s hekáním, přišel člověk, který o sobě tvrdil, že nás opět naučí chodit. Nevím, zda tomu doopravdy sám věřil, ale my jsme mu neuvěřili. Poté, co nás přinutil udělat palcem na noze kroužek a bylo jasné, že toho více nezvládneme prohlásil, že příjde zítra. Nechápavě jsme se zeptali - proboha proč? Přesto jej to neodradilo a druhý den přišel, aby nás donutil k něčemu, co mohlo vypadat jako břišní tanec vleže, kdyby se to nepodobalo spíše kopulačním pohybům. V jednom však měl tento atlet, jak jsme mu mezi sebou říkali, pravdu. Prohlásil totiž, že nejlepšími rekonvalescenty jsou kuřáci, kteří při cigaretovém absťáku udělají skoro cokoliv, jen aby dosáhli drogy.

Protože jsme byli oba kuřáci, druhý den jsme již obstojně belhali po chodbě oddělení na záchod a kuřárnu a sestřičky nám na rozdíl od lékařů zakazovaly chodit, neboli kouřit, opět se slovy: "Jste cévaři!" Na to byla jediná obrana: "Kdy bude řízek?" Jedné sanitářce povolily nervy a nasupeně prohlásila, že je v nemocnici teprve měsíc, řízek byl jen jednou a byl o hodně menší, než její dlaň a bylo přes něj vidět. Obzvláště tato žena byla cílem našich otravných dotazů, protože nám nejčastěji nosila jídlo, které kromě oběda v devadesáti procentech obsahovalo rohlík, maximálně dva: buď se sýrem, šlehaným neochuceným tvarohem, nebo prostě jen tak rohlík bez ničeho, s neochuceným a nechutným čajem.

Kupodivu dny v nemocnici, díky mému kamarádovi v bídě plynuly rychleji, než jsem očekával. Hlemýždí tempo dne z počátků hospitalizace se změnilo v trysk a člověk se ani nenadál a byl večer. Je asi v nemocnicích zvykem v noci spát nebo alespoň sténat bolestí, ale v našem případě tomu bylo jinak, protože pozdní večery se protahovaly do brzkého rána a my jsme pořád nespali, zabráni do dialogů o všemožném nemožném a monologů o tomtéž. Zpočátku sestřičky přicházely, aby se ujistily, zda jsme v pořádku, ale když zjistily, že se bavíme a smějeme a ony netušily, ani nechápaly, proč je nám v nemocnici tak veselo a že jediným nápojem, který uviděly, byl nechutný neslazený čaj, podle personálu ten nejzdravější, řekly si, že jsme blázni a odešly s přesvědčením, že serioznost pánů středního věku vzala za své spolu s jejich tepnami. Čaj této kvality a konzistence byl taktéž součástí léčby.

Po prvním dnu a prvním napití jsme čaj vylepšovali alespoň džusem, doneseným návštěvami, protože kromě puzení moče nevyvolával žádnou jinou kladnou odezvu. A že to puzení fungovalo, bylo naprosto zřejmé a tak nám cévkování ponechali tři dny, aby nemuseli neustále vynášet bažanty. Díky této výživě, o které tvrdily sestřičky, že je to dieta a přes několik podomácku zhotovených masových podpor ve formě řízků, jsem přece jen za týden pobytu shodil šest kilogramů, což je určitě více, než nabízejí vtíravé reklamy s názvy "Super, Ultra nebo Mega" či podobnými, draze neúčinnými prostředky na zhubnutí, zvláště peněženky. Dieta v nemocnici je nenápadná genocida, maskovaná úlisnými úsměvy personálu a placená zdravotními pojišťovnami. Je otázkou času, kdy se konečně někdo začne zajímat o skutečnou příčinu některých úmrtí. Dovoluji si předhodit hypotézu, že mezi dlouhodobě hospitalizovanými pacienty, později nebožtíky, by se našlo i několik zemřelých hladem.

Přesto jsem v této nemocnici potkal člověka, který o sobě tvrdil, že snad i přibral. Byl to starší člověk, kterému bylo přes osmdesát let, on sám, ani lékaři nevěděli pořádně, co mu vlastně schází a tak aby s ním něco provedli, vyoperovali mu údajně žlučník. Pacientovi nebylo nijak podstatně lépe, ale po čtyřech dnech, když jej propouštěli domů tvrdil, že nemůže zapnout kalhoty, ve kterých přišel do nemocnice a že má asi stejně rakovinu, což by ten nárůst objemu snad vysvětlovalo. Alespoň tento děda o tom byl skoro přesvědčen. Mimochodem při odvozu z nemocnice jsme jeli ve stejném sanitním voze a ani po celou cestu se netvářil nijak nadšeně, přestože byl vlastně vyléčen - alespoň lékaři mu to namlouvali. Nebo to namlouvali jen sami sobě?

Epilog: Tuto esej (pokud to je esej), jsem psal brzy po návratu z nemocnice, když jsem byl docela šťasten, že jsem odtamtud vypadl a naivně věřil lékařům jejich báchorky o uzdravení. Dnes je to skoro nachlup rok, kdy jsem operaci podstoupil a drze budu tvrdit, že pokud bych měl na tuto operaci jít dnes, muselo by mi být alespoň dvakrát hůře, než mi bylo tehdy... Dodnes se ráno a večer dusím pěti pilulkami (na obhajobu lékařů musím uvést, že neslibovali, že budou zázračné) a dodnes mě noha bolí a otéká. Zdá se, že to lepší nebude a dobře mi tak!

Post scriptum: Rok se s rokem sešel a neuvěřitelné se stalo skutečností... Těch pilulek je v současnosti 9 + 5 a je mi dvakrát hůře. Chystám se na druhou operaci - do stejného ústavu! Jestli tohle četl někdo z personálu nemocnice, jsem mrtvý člověk... Nevadí, savětskij čelavěk nikagda nězmarzňjot!

Skromný dodateček: I druhou operaci jsem nakonec přežil. Hlavně díky tomu, že nikdo z personálu - ani z lékařů - nečetl tohle vlastní nactiutrhání... Jaká je asi pravděpodobnost, že mi to vyjde i potřetí?

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře...

Nahoru