POLÁČEK JOSEF - osobní stránky

Japonské čajopití

Nedávno jsem v televizi sledoval nějaký dokumentární film o japonském národním zvyku pití čaje a ten mě inspiroval k zamyšlení i otázce, jestli to Japonsko funguje opravdu tak, jak ho známe, především z televize a filmu. Každý středoevropan má (podle mého soudu) o Japonsku své představy utvořené hlavně podle filmů, kde hlavními tématy jsou harakiri, gejši, kimona, ikebana, karate, sakura, saké, Godzila a někdo si vzpomene také na pití čaje nebo horu Fudži, případně sportovní Nagano a kamikadze z druhé světové války a Hirošimu. Možná tyto klasické atributy Země vycházejícího slunce platily kdysi, ale já si docela dobře dovedu představit soudobé Japonsko i jinak. Například takhle...

V klasicky typické japonské obytné místnosti, to znamená asi tak ve třicátém patře tokijského mrakodrapu, nejlépe v podvečer, si hlava domácnosti, což je nevím vlastně kdo, vzpomene na pití čaje. Patrně žena si bleskově oblékne kimono a s výkřikem "Hají!" skákne z okna do nejbližšího supermarketu pro čaj, protože doma jako na potvoru už žádný nemají. Toto je jeden ze způsobů, jak se z Japonek stávají vdovy. Jeden by sice očekával, že se tímto skokem pro čaj zabijí a přibude vdovec, ale opak je pravdou, protože ty pomalé japonské ženušky stále dlouho přebírají v množství čajů v obchodě a manželovi je dlouhá chvíle a tak spáchá harakiri (vloudila se otázečka - je potřeba na japonský harakiri-dýko-meč zbrojní povolení?). Asi ne - sebevrahům je to stejně jedno.

Ženy v Japonsku jsou s tímto faktem taktéž seznámeny a tak s návratem příliš nepospíchají. Kdo by se také hnal uklízet ty potoky krve, celé týdny úklidu po tom smradovi, který nepočkal, až se vrátí s pytlíkem od Jemči. Takže když se po nějaké, blíže neurčené době vrátí z nákupu, kdy stejně jako ženy u nás nepřinesou jen ten čaj, ale kabelu až kabely se vším možným, za několik set až tisíc národní měny, přichází nová příležitost pro manželovo harakiri. Možná i z tohoto důvodu se ženy v Japonsku dožívají nejvyššího průměrného věku na světě, alespoň ty šikovné, které se při uvedeném odskočení si do hypermarketu nepozabíjejí. A stejně nechápu, jak je možné stavět mrakodrapy v zemi, která je v našem povědomí proslulá papírovými stěnami a stavbami vyztuženými nějakými klacíky, osvětlenými papírovými lampiony.

Když si představím něco podobného u nás, New York dvanáctého září 2001 by se konal každý den! Takže gejšožena se vrátí z nákupu, stane se zázrak a gejšomuž stále ještě žije. Ne snad, že by zpackal harakiri, ale on se o ně prostě zatím nepokusil, v očekávání, s čím a kdy přijde manželka. To je ovšem ten horší případ, protože kdyby se o harakiri pokusil a dokonce se mu to povedlo, měla by manželka po starostech s vařením a pitím čaje. Takhle by jen uklidila manželova střeva a krev, posléze i své zvratky a měla by pokoj od nějaké tradice. V případě, že se manžel na sebevraždu nezmohl, nastává komplikovanější sled operací, počínaje zjištěním, že nemají tradiční čaj tradičně v čem uvařit. Gejšožena opět skáče do hypermarketu a dává tím manželovi další šanci k harakiri. Šance to nebude jistě poslední, protože ještě "zapomene", že nemají doma cukr, dobrou vodu a podobně.

Vzhled Japonců a Japonek je zřejmým výsledkem dlouholetého dodržování tradic. Japonky svým vzhledem obličejů připomínají, že při skoku pro čaj se jim ne vždy podaří dopadnout na všechny čtyři, zatímco ve tvářích jejich mužů se zračí vyčerpávající nejistota, kdyže je vlastně ty jejich polovičky k tomu harakiri doopravdy doženou. Po všech peripetiích s nákupem ingrediencí...

Za předpokladu, že se oba manželé dožili ve zdraví obřadu pití čaje, přistupuje někdo k úkonu svaření vody v nějaké nádobě, nejlépe posvátné. Na čem tu vodu uvařili jsem nikdy v žádném filmu neviděl, ale postup techniky se určitě nezastavil ani v Japonsku, takže tipuji plynovou bombu. Jiná to být nemůže, protože ta jim bouchla už v pětačtyřicátém roce. Konečně je voda ohřátá a nemehlo, které se při té příležitosti opařilo, ji rozbryndá.

A protože jsou Japonci šetrný a skromný národ (podle filmů v televizi), musí se celý proces opakovat do doby, než je nemehlo dopařené jako prase nebo jim dojde dobrá voda v láhvi a gejšožena musí opět skákat do hypermarketu v Tokiu a celý proces se různě protáhne s různými konci, jak bylo naznačeno dříve. Japonky jsou napohled milé, přívětivé a skromné bytůstky, které by neublížily ani mouše, ale to je jenom zdání, vytvořené televizí a filmem. Ve skutečnosti jsou to dračice jako všechny ostatní ženské na světě s tím rozdílem, že tyhle gejšoženy jsou málokdy blondýnky, bez rozdílu věku umí karate a nevím co ještě, co jim dávají sudičky do kolébek. Pak stačí jeden neopatrný mužův pohled, gesto nebo grimasa a gejšožena dvakrát oběhne boční stěnu papírového pokojíku, popíraje přitom všechny fyzikální zákony, a přesně mířeným kopem malé nožky vykopne maželovi oko, které s cinknutím dopadne na podlahu, protože je skleněné od posledního i předposledního a předpředposledního obřadu pití čaje, kdy se manžel taktéž nepředloženě a nevhodně vyjádřil o jejím umění uvařit vodu a pronesl slovo kráva v druhé osobě jednotného čísla.

Také pověstný japonský klid, zračící se v jejich tvářích, je jen maska, skrývající uzlíčky nervů. A že nervozní musí být, dokazuje už jenom to jejich složení stravy: rýže, rýže s rybou a zeleninou, případně rýže s něčím jiným a rýží navrch, zapíjená pracně vyrobeným čajem. Nebo jste snad někdy viděli v televizi, jak Japonec jí řízek nebo pečený bůček? A protože věřím na dodržování tradic v Japonsku stejně tak, jako že se na Slovácku nosí ve dne i v noci kroj a že černoši v Africe nemají nic jiného celé dny na práci, než tančit s oštěpy nebo lovit divokou zvěř, která se nachází v devadesáti devíti procentech v národních parcích a pytláky tam i střílejí, stejné to je i v Japonsku. Přijedou filmaři a chtějí natočit něco "ze života typického Japonce".

A stejně jako obyvatel Slovácka, černoch v Africe nebo kdokoli jiný někde jinde (například černoch v Japonsku), předvede domorodec pseudofolklorní etudu, za kterou sice nedostane Oscara americké akademie, ale zaplaceno dostane určitě. Film se prodává po světě, vidí jej spousta diváků a většina těmto bludům snad i uvěří a kšeft běží úspěšně dál. Sotva filmaři vytáhnou paty, Japonec odkopne koflík s nějakým smradlavým čajem z dohledu a věnuje se saké, údajně také tradičnímu japonskému vynálezu. Ale to nevím tak jistě, protože podle stejných principů by se u nás pila jen slivovice a víno a pivo, ale chlastá se RUM, WHISKY, GIN a kdoví co ještě teče.

Nahoru