POLÁČEK JOSEF - osobní stránky

Kdybych žil v pravěku

Kdybych žil v pravěku, tak bych asi nepřežil a prostřednictvím několika dalších mezigenerací bych se nedočkal dneška. Ne, že bych snad umřel hlady - mamutů prý bylo v pravěku podstatně více než dnes a nejen mamutem živ byl člověk, takže nakonec i o těch koříncích se dalo existovat. Problém mi dělá pochopení tehdejšího systému rozmnožování lidí... Prakticky to asi bylo stejné - však to znáte - motýlek... květinka. Já si jen nedovedu sebe sama představit v té roli pratáty, jak někde číhám na nějakou ženskou pramámu, pak ji praštím do hlavy a omráčím, posléze ji odtáhnu do své jeskyně.

Tady jsem narazil. Mám vlastně "svou" jeskyni? To všichni praotcové funěli v jedné společné jeskyni? A ostatní to snášeli v klidu? Byl skutečně můj "pratáta" zároveň i mým skutečným otcem? Nejsem náhodou nevlastní? Nebo levoboček? Nebo - nedej bože - levoboček z jeskyně spoza kopce? Čím více o tomhle problému přemýšlím, tím více nových problémů zjišťuji a začíná se to dost zamotávat. Už prvopočátek se mi zdá dost problematický...

Předpoklad vhodného místa: Už to, že se v pravěku postavím na to správné místo, kde je pravděpodobnost, že tudy někdy někdo půjde, vyšší než nula - a bude to zrovna žena, je mizivá. Prataťkové asi nebyli tak naivní, aby číhali na pramatky někde, kde se v životě nemihnul alespoň jednou mamut. Pramatky zase nebyly tak naivní, aby pořád pojídaly kořínky, takže se asi většinou potulovaly kolem mamutích stezek.

Z otce na syna se tehdy dědily a předávaly životně důležité znalosti - například: kudy chodí mamuti, tudy chodí i ženy. Oni asi pralidé měli ty cestičky nějak zmapované - jak místně (kudy chodí ženské), tak i časově (podle roční doby). Jeskynní malby možná nebyly tak primitivní, jak si dnes myslíme!

Leží na zemi - a co teď? Když už jsem se odhodlal na tuhle loupeživou výpravu a skolil na zem moji první ženu... Ono se vlastně nikde nepíše (ani pan Štorch o tom nepsal ve svých knihách o Kopčemovi), na který pokus to byla "ta pravá". Vzhledem k tomu, že je dost nepravděpodobné, že by si (se) pratatík tahal přes hory - doly do své (společné) jeskyně nějakou ženu, která by nakonec "nepasovala".

Stejně je to zajímavá věc - ona se žena přece jen většinou po té ráně do hlavy probrala. A nezdrhla... Možná, že zdrhla - ale to pak určitě nebyla moje pramáma. Anebo se neprobrala - tak to taky nebyla moje pramáti! Možná byla několik dní přivázaná někde v koutě jeskyně, aby přivykla tomu smradu. Pak to s ní zkusil pratáta (možná ani nepočkal, až si pramáma zvykne na smrad jeskyně). V případě, že by "neprošla" jeho sítem výběru, v jeskyni bylo určitě několik dalších zájemců. A tady se dostáváme k důvěryhodnosti pravěkých matričních záznamů! Jsem opravdu svůj syn?

Ono někdy nevědět je lepší... A tak tady třeba někde máme bratry a sestry, aniž by o nich někdo měl tušení. Třeba ten člověk, co nás nedávno vykradl, byl můj (ne)vlastní bratr? Vlastně jsem asi neměl chodit ani na policii a něco hlásit. Přece nebudu troškař a nebudu zaměstnávat policajty kvůli vykradenému bytu, když to bylo vlastně v rodině. Autorádio určitě skončilo někde ve frcu - třeba patřil mé (ne)sestře... Když tak nad tím uvažuji, tak ten socialistický utopismus měl vlastně něco do sebe! Holt - v každé době se snažíme o sebe nějak postarat.

Ale třeba to bylo jinak.

Nahoru