POLÁČEK JOSEF - osobní stránky

Minipovídka: Vynález

Pohádky začínají slovy: bylo - nebylo. Jak by měl vypadat úvod povídky nikdo asi ani neví. Jisté je, že jsem vynalezl nový kosmický dopravní prostředek. Označení raketa tomu příliš nesedělo a tak hned od počátku, to je od první chvíle, kdy mě tento nápad posedl, jsem tomu nějak nepřišel na jméno. Bylo to obrovské! Pokud sledujete vývoj dnešní kosmické techniky, pak jistě víte, že největší posádku soudobých kosmických lodí tvoří maximálně snad pět, v nejmaximálnějším případě deset lidí, psa nepočítaje. Do toho mého "něčeho" se snadno vtěsnalo dvě stovky lidí, samozřejmě i s proviantem na přinejmenším mezigalaktickou cestu. To jsem asi přehnal, tak daleko bych přece ani psa nevyhnal. Pokud jste si snad všimli, že můj slovosled nějak pokulhává, je to tím, že ještě dnes nemohu pro můj objev nalézt slova. Že je můj objev bomba? To si tedy pište! Ale toto je jenom začátek...

Vlastně začátek je přehnaně silné slovo, v této chvíli se snad dá již mluvit jen o konci konce, ale budeme tomu říkat začátek. Takže začalo to takhle: Jedné noci jsem měl divoké spaní a když jsem se probudil, byl nápad na světě. Kosmický dopravní prostředek, jaký svět ještě nikdy neviděl a bohužel už ani nikdy neuvidí, byl tady! Pak už bylo jen dílem několika okamžiků, abych přenesl svoji novou, skvělou a jinými superlativy ověnčenou myšlenku na papír, abych si ji uchoval nedotčenou a originální. Vloudila se však chybička - hned na začátku. Nemaje papíru! Přišlo mi umříti, ale nebyl jsem schopen doma nalézt nic vhodného, podobného papíru, na co bych se mohl zvěčnit. Na malé místnůstce jsem sice papír našel, ale to by přece neudělal ani barbar! Pak už bylo dílem jen několika málo okamžiků, kdy jsem svůj nápad na papír přece jen hodil a protože jsem byl úspěšný, házel jsem to na ten papír asi měsíc, než jsem to pak v záchvatu zuřivého amoku spláchnul do záchodu, nespokojený s tou hnusnou, nevkusnou a černou barvou tužky. Něco tak pochmurně hřbitovního uráželo můj cit pro nevkus. Po několika málo desítkách probdělých nocí jsem se přece jen propracoval k tomu, že můj výtvor mohl na světlo boží. Konečně jsem si mohl své dílo, ten démant probdělých nocí prohlédnout na denním světle, ale ouha...

Tak jsem odešel zpět do temnot svého klasicky nevytopeného a neosvětleného bytu, abych zopakoval pokus o vrcholné dílo raného současna. Pokud vás snad zajímá, co bylo na tom mém grafickém dílku špatně, tak se to nedovíte. Raději vám snad ani nebudu povídat o tom, že jsem si celou dobu neudělal čas na to, abych rozsvítil ve svém bytě světlo. Takové prkotiny by vás jistě nezajímaly a stejně vypadal i plod mé měsíční práce. Pusto a temno! Nevšiml jsem si, že jsem celou dobu psal a kreslil na stůl, jen malý kousek od upocené čtvrtky papíru! Vrátil jsem se tedy domů, abych dohnal ztracený čas. Čas jsou peníze, řekl někdo někdy někde kdysi a určitě měl pravdu. Čím máte více času, tím více máte peněz? Ale pan Einstein to naštěstí lehce zviklal svou teorií relativity. Po opět delším čase se mi podařilo okopírovat z nočního stolku válečkem na nudle tužkou vyvedený nákres mé geniality. Už mi nevadilo, že je černobílý, sem tam šmouhatý, protože jsem stejně jinou tužku v tom šeru nenašel. A stejně bych ji hledal marně! Vím přece, co doma mám a co ne. Tužka to není.

Pak už bylo vše jen dílem mé fantazie. V duchu jsem si představoval svou kosmickou kocábku, jak brázdí vlnami mezihvězdného prostoru. Tehdy jsem si ještě naivně představoval, že je to pravda, že hvězdné koráby přece musí plout po hvězdných vlnách, samozřejmě pod vedením hvězdného kapitána, ve vší skromnosti - mého Já. Řídící kabina mého korábu zářila tisíci, ne - li desetitisíci světélek - takzvaných kontrolek - do té doby, než jsem si uvědomil, že je třeba šetřit elektrickou energií. Mohl jsem ty kontrolky jen zhasnout, ale já je rovnou zrušil, protože stejně neměly co nebo koho kontrolovat, protože jsem všechno kontroloval sám svým bdělým okem a ostřížím zrakem. Na řídícím panelu takto prořídlém, jsem ponechal pouhou jednu jedinou kontrolku, která poblikávala červeně a nevěstila naprosto nic dobrého. Jinak byla k ničemu. Zbytek řídící kabiny vám nebudu popisovat, je to mé tajemství a navíc si to již nepamatuji. Celá kabina byla plná něčeho, čemu jsem měl rozumět jen já, ale to se nepodařilo. Hlavní byla funkčnost.

Podobně podrobně jsem propracoval i prostor pro posádku. Celé to kosmické "něco" bylo propracováno do nejmenších detailů postfuturismu. Bylo, než jsem si uvědomil, že to bude asi stát příliš mnoho peněz, než aby to bylo takto šáhnuté. Rozhodl jsem se, že budu vozit kosmické turisty a rázem jsem měl svůj koráb podstatně kratší, protože těch turistů se nějak nehrnulo. Ani když jsem se podíval zvenčí na tvar křídel a kormidel a podobných udělátek, neměl jsem dvakrát dobrý pocit šetrnosti a tak jsem křídla nejprve zkrátil na polovinu, pak na třetinu a nakonec jsem je zkrátil úplně. Po úvahách, kolik pasažerů a členů posádky tedy to "něco" pojme jsem došel k radikálnímu řešení. Bylo prosté - jako já - a přitom tak geniální, až jsem se z toho musel nějaký čas léčit v jednom ústavu pro vynálezce. Základní myšlenka byla taková, že abych ušetřil prostor vesmírného plavidla, který jsem si nemohl dovolit nechat tak původně obrovský jako původně, srazil jsem jej na zlomek původního prostoru.

Aby se tam však vešli původně zamyšlení pasažéři a posádka, musel jsem je rovněž zmenšit - jinými slovy slisovat, tedy pozabíjet. Stejně by takovou cestu nejspíše nepřežili, tak co! A pak jsem zjistil, že najednou nemám ani posádku, ani cestující kosmické turisty. Z nějakého důvodu naráz ztratili zájem. To jsem tak trochu očekával a tak jsem všechny informoval o mé další, dosti geniální myšlence cestování v kosmu. Mé heslo znělo: "Jen se nebát smrti!" Princip myšlenky byl jednoduchý. Nejdříve pozabíjet, tedy slisovat posádku i cestující turisty s tím, že je vyšleme do kosmu takovou rychlostí, která překoná rychlost světla. Po čase, který se dá lehce spočítat se mé "něco" vrátí na Zemi, ale protože letěli nadsvětelnou rychlostí, vrátí se mladší (stačilo by o jeden jediný den) a tudíž budou živí! A vrátí se podle všeho včera. Na takto geniální myšlenky přicházejí většinou blbci, jen já jsem výjimkou!

Prozatím tedy všechno vyhlíželo, jako by se nic nemohlo pokazit. Dnešním slangem to "nemá chybu". Tehdy se ovšem chybička vloudila. Nebyla moc velká, ale smrtonosná. Jak a čím budu takové monstrum pohánět? První myšlenka prý bývá spásná a údajně také nejlepší, ale já jsem ji byl nucen usmrtit, sotvaže se vylíhla. Že budu své "něco" pohánět bičem připadalo blbé i mně samotnému, a tak jsem otázku pohonu prozatím nechal na později. Na svém vynálezu jsem prováděl neustále nová a ještě novější vylepšení, takže během času bylo mé "něco" zcela inovováno. Za revoluční jsem pokládal úpravu oken, ze kterých měla být původně kosmická vyhlídka. Postupem času jsem však dospěl k tomu, že okna jsou při rychlosti světla a více naprosto zbytečná, protože by mí klienti viděli stejně jenom v nejlepším případě šmouhy. Kdyby tedy byli naživu! Ale vzhledem k tomu, že přeprava vyžadovala na cestu mrtvoly, estetikou a praktičností oken jsem se nadále nemusel zabývat.

Čím jsem se musel zabývat a také se zabýval, byl design (čti dyzajn) trupu mého dílka. Snažil jsem se. Tvar musel být podle nejnovějších a také nejžádanějších nároků a požadavků doby. Nebylo s tím až tolik práce, koule je známa již celé věky, její aerodynamický tvar předčil doposud jen tvar kapkovitý. Nechtěl jsem kopírovat, co už přede mnou používali jiní. Koule mne inspirovala do té doby, než mi při jedné krásné příležitosti, díky mé klasické nemehlovitosti, vypadl původně kulovitý model z rukou a s plácnutím dopadl na zem. Několik sprostých slov, která jsem v prvním šoku pronesl, se nedalo použít jako název pro předmět, který mi ležel u nohou. Moje negativistická a nihilistická nálada se změnila ve chvíli, kdy mne napadl nejvhodnější výraz pro tvar mého "něco", a bylo to slovo KRAVINEC.

Jak jsem dříve uvedl, problém pohonu mého vynálezu mi nedával spát. Dělal jsem všechno možné i nemožné, aby se to placaté monstrum odlepilo od země. Po pokusech s elektrickým pohonem, kdy sice model popojel po startu o několik metrů, ale pak se už nestalo nic, protože kabel od autobaterií byl jen pět metrů dlouhý, jsem upustil od myšlenky, že budu pohánět "něco" elektřinou. Kromě zničeného oděvu a kyselinou sírovou poleptaných rukou a očí, neměl tento experiment výraznější význam. Ani provázkem dálkově ovládaný model nesklidil úspěch, kromě toho, že se zachytil do drátů velmi vysokého napětí, relativně nízko položených, kdy jsem hodnou chvíli svítil, než se provaz propálil a elektrický obvod se přerušil. Okolostojící čumilové byli naprosto znechuceni, když jsem zhasnul! S poznámkami, že lidem nedopřeji žádné povyražení, se rozcházeli s dalšími poznámkami, že takové kino si ani příště nenechají ujít.

Když už minimalizace mého výtvoru dosáhla maxima, bylo "něco" při pohledu zhora veliké jako mičuda a při bočním pohledu jste se ujistili, že pojmenování kravinec je namístě, nadešel den D, kdy za veliké slávy mělo dojít ke slavnostnímu startu. Předmět, který ležel na startovní ploše, byl sice nevelký, ale protože jsem použil v maximální možné míře miniaturizace (nevěřili by jste, kolik lidí se dá slisovat do kopačáku, zvláště když je odstředěním zbavíte tekutin), bylo mé "něco" příšerně těžké a zaboha se nechtělo vznést. Lidé, kteří byli natolik naivní a zvědaví, že se přišli na tuto událost podívat, už začínali reptat. Sám jsem ještě po svých léčbách v ústavu pro vynálezce a elektrošocích při testu dálkového ovládání neměl nervy docela v pořádku a tak jsem se rozčílil a ze všech sil jsem to kravincokopačákovité "něco" vztekle nakopl a ono to kupodivu opravdu letělo. Jak jsem v úvodu slíbil, byla to opravdu bomba, dodnes mám bolavý nakopnutý palec...

Nahoru